O knize: rok / "Dne 9. července 1912 v 9 hodin večer opustila řezačka motorových plachet ˝Hercules˝ přístav Jekaterininskaja . Kapitán stál u kormidla... „Sbohem. Rozloučení. "Šťastně" - spěchalo ze všech stran. "Vpřed!" - přikázal kapitán. Motor se metodicky nastartoval. „Hurá!“ – ozvalo se náhle na břehu za doprovodu výstřelů ze zbraní. Pak nás přivítal dav lidí shromážděných na břehu. My zase salutovali vlajkou a ubohými salvami z pušek. Poslední, kdo nám poslal pozdrav, byla biologická stanice Alexandra...“ Tyto řádky z deníku R. L. Samoiloviče, účastníka těchto událostí, nám zanechaly jediný dokumentární důkaz o začátku jedné z nejzáhadnějších expedic dvacáté století - arktická expedice Vladimíra Aleksandroviče Rusanova Podle obecně uznávaných verzí přešel na podzim roku 1912 škuner „Hercules“ poprvé v historii rozvoje Severní námořní cesty z Barentsova moře do moře. Minin skerries, zaokrouhlující mys Zhelaniya ze severu. Téměř všichni badatelé, citujíce známé články V. Rusanova o této problematice a jeho poslední dopis, se shodují v tom, že účelem výpravy bylo hledání vysokošířkové cesty na východ Těžko nyní říci, kdy myšlenka na se severovýchodním průchodem ve vysokých zeměpisných šířkách poprvé zachytil V. Rusanov. Rozhodně se tak stalo nejpozději v roce 1909 - v době jeho účasti na 1. expedici Novaya Zemlya.